Verbální výraz, jímž mluvčí hodnotí – kladně n. záporně – obsah výpovědi:

E.p. jsou buď čistě slovesné (1a), (1c), n. sponově‑jmenné (1b); anebo ↗verbo‑nominální (1d). U mnoha sponově‑jmenných e.p. se spona vynechává a zbylý výraz nabývá funkce ↗evaluační částice: Je škoda, žes mi to neřekl včas → Škoda žes mi to neřekl včas.

Východiskem hodnocení jsou buď subjektivní stanoviska mluvčího (mrzí mě, štve mě, těší mě, jsem rád…, že…), n. objektivní společenské normy, konvence, zábrany, pravidla (je správné / špatné, že…). Podle toho lze rozlišovat hodnocení motivované emocionálně, n. eticky; viz ↗evaluační postoj.

Hodnotit lze buď (i) to, co se stalo (děje), tj. co někdo udělal (dělá) / neudělal (nedělá), n. (ii) to, co chceme (navrhujeme, doporučujeme), aby někdo udělal. V případě (i) má vedlejší ↗věta obsahová spojku že, popř. spojku když: Je hrozné/špatné, že/když spíš oblečený. Spojky když se užívá při neaktuálně pojatém ději: Nelíbí se mi / Je trestuhodné, když mladí lidé neuvolní místo v tramvaji staré paní. V případě (ii) bývá vedlejší věta připojena spojkou aby, event. kdyby: Sluší se, abychom ho pozvali; Je vhodné, abys ho na to upozornil. Často se v tomto případě užívá týchž predikátorů jako v případě (i), jen v kondicionálové formě: Mrzelo by mě / Bylo by špatné / Neslušelo by se / Byl bych nerad, abys/kdybys přišel pozdě. E.p. tak nabývají povahy ↗predikátorů preferenčních.

Při hodnocení toho, co se stalo (děje) / nestalo (neděje), rozlišuje Grepl (v ✍SČ, 1998) hodnocení: (a) obsahu; (b) způsobu realizace obsahu; (c) objektu řeči. V případě (a) má vedlejší věta (obsahová) spojky že / když: Mrzí mě, že / když se neučíš; v případě (b) spojku jak: Mrzí mě, jak se učíš; v případě (c) relativum: Mrzí mě / Štve mě / Je špatné (to), co se učíš.

V starší lingvistické literatuře (✍NS, 1966; ✍ZČSk, 1962) jsou e.p. zahrnovány do ↗modality. Viz též ↗evaluační postoj, ↗faktové sloveso.